Svatý grál

Něco o sobě

 

Na svět jsem se rozhodl přijít v roce 1967, a protože se za lomítkem v rodném čísle objevily čtyři jedničky, tušil jsem, že se jednoho dne něco zvláštního přihodí.

Mé dospívání provázela doba pozdního socializmu, kdy jsem vesele pochodoval na prvomájových průvodech a mával nadšeně trikolórovým mávátky naší komunisticko-proletářské společnosti. Byl jsem trochu opožděnější typ, a nebylo proto problém, abych na pískovišti dělal vedoucího mladším spolubydlícím z paneláku, kdy ostatní spolužáci už koukali spíše po děvčatech. Do osmnáctého roku se mi knihy spíše vyhýbaly, ale za to jsem byl obrovský fanda a sběratel časopisu Čtyřlístek, provázející mé dospívání. Pod postelí bivakovaly snad všechny svazky a většinu jejich dílů jsem si pamatoval nazpaměť. Zásadní ránu mému pozdnímu dětství uštědřila povinná vojenská docházka, díky které se urychlilo dospívání a po jejím zdolání přišel na řadu skutečný život.

Dnes již s úsměvem na tváři vzpomínám na vojenské chvíle, kdy mi jako bažantovi byl svěřen úkol, abych hlídal na balkóně, zda se neobjeví dozorčí útvaru. Protože mám pod čepicí, zavolal jsem na strážnici dozorčího útvaru, kde sloužil také náš četař, aby mi brknul, až půjde důstojník na kontrolu. Samozřejmě se v telefonu nedalo poznat, že mluvím přímo s dozorčím útvaru, který se za pár minut nenápadně objevil na rotě. Za odměnu jsem si oblékl pyžamo a sjel si několikrát dokola naší ložnice „metro“. Plazil jsem se mezi palandami, v uličce se vždy postavil a zahlásil: „Vystupovat stanice Malostranská, příští stanice I.P.Pavlova.“ Asi po hodině okružní jízdy už mazáci rezignovali a nechali mě zajet do depa, abych se vyspal na další vojenský den. Rád bych ještě zavzpomínal na spolubojovníka z Moravy, jenž vypadal jako veliká skříň, a nebylo tudíž radno mu vstupovat do cesty, když byl pod parou. Při návratu z vycházky sundal z palandy skládací železnou židličku a snažil se s ní zahnat světlušku (bojové světlo), které muselo svítit i během noci. Asi po hodině úsilí se konečně vyčerpal, vydělal se u kamen a šel si spokojeně lehnout. My, mladší spolubojovníci jsme nastoupili zhruba ve čtyři hodiny ráno, abychom stihli všechny jeho mylné pokusy zasádrovat a uvedli stěny ložnice do původního stavu. Jinak byl laskavý a kamarádský, že by snad ani mouše neublížil.

     Po dvou letech jedinečných příběhů strávených v kasárnách, přišel konečně den, kdy jsem si oblékl civil a odcházel z této „pakárny“ zpět do života. Asi poprvé jsem opravdu zažil, co znamená slovo „SVOBODA“, a možná právě tento úžasný pocit ve mně probudil energii, která avizovala novou budoucnost. 

Po návratu z vojny navštěvuji opět stavební podnik, kde jsem hned po škole pracoval jako mistr, a protože můj šéf nestihl vyrůst, moc jsme si nerozuměli.

Vydržel jsem ze sebe dělat blbce asi rok, až kalich trpělivosti přetekl a na řadu přišla defenestrace již zmíněného pulčíka. I když jsem ho nakonec pouze přitiskl na vnější parapet, raději odcházím za jinou prací a zkouším se pro změnu živit rukama. Další tři roky se existenci představuji jako hromosvodář, což bylo poměrně lukrativní zaměstnání a nejhezčí chvíle mi připravilo hromosvodářské lano situované na střeše plzeňského pivovaru. Ostraha, mající stejnou barvu červených výložek jako nosu, nás kamarádsky upozorňovala, abychom si z linky brali jenom po dvou. Těžší úkol, který bylo třeba nutno vyřešit, nastal při konzumaci více jak patnácti plzní. Jelikož jsme si při močení neviděli moc dobře na nohy, zahřívali jsme je jeden druhému. Utužovali jsme tak přátelství a s nadšením zkoušeli vyprazdňovat tekutiny i v leže. Byly to nejhezčí socialistické roky, které přeťala sametové revoluce, a kdosi mi napověděl, abych si založil firmu.

 V průběhu podnikání se začínám věnovat alternativní léčbě, protože mě k ní cosi silně přitahovalo a dokonce objevuji i partu léčitelů-čarodějů přímo v rodném městě. Záhy jsem se stal i jejím členem, kde se snažím pomáhat přibližně dvě léta. Čím hlouběji odtajňuji zákonitosti života, tím více si uvědomuji, že mi chybí praxe. Z tohoto důvodu se vydávám nejdříve po cestě osobní zkušenosti. Trvalo necelých deset let, než se rozmotaly propletence mezi nemocí a zdravím, a tudíž jsem se rozhodl, že je předám i ostatním.

Po pravdě řečeno jsem si pouze sliboval, že o tom jednou napíši, ale hlavním motorem a tahounem v úsilí byl především život. Dostal mě do poměrně tíživé finanční situace a odpovědí na její zlepšení bylo téměř vždy: „PIŠ!“  Byl jsem tímto stylem donucen, abych pokračoval ve vyprávění svého příběhu, a proto bych se nebál říci, že tuto knihu v podstatě napsal život sám.

 

Pokud se nám podaří správně naslouchat a vidět věci, které nám kdosi předkládá, můžeme se v brzké době přiblížit vytouženým snům a udělat si ze života velkou pohádkovou knihu plnou nečekaných dobrodružství.

 

 

 

                                                              Stačí jen trochu zpomalit a v klidu pozorovat své okolí.

 

                                                                                                             Ať se daří