Babú

ÚVODEM

„Babú,“ oslovoval hrdě malý Jiříček svého dědečka, a já se v tu chvíli usmál a věděl, že už nemusím hledat název pro svou knihu.

Jejím námětem je alternativní pohled na nemoc a uzdravování našeho těla, který je určen všem, a zvláště pak lidem, pro které už medicína nemá odpovědi na jejich bolesti ani nemoci. Věřím, že v každém z nás je ukryta síla, která nám může pomoci opět nalézt duševní rovnováhu a nabýt ztracené zdraví. Potřebujeme ji jen oživit správnou technikou, kterou každý z nás nejlépe pochopí, pokud se pozorně dívá a pečlivě naslouchá všemu, co se v jeho okolí děje.

 

DOBRÝ DEN

Už mnohokrát jsem si řekl: „Určitě o tom jednou napíši!“ což byl asi hlavní důvod, který mě později přinutil k tomu, abych dodržel slovo. Od té doby jsem prožil někdy až neuvěřitelné chvíle, které jsem se snažil pečlivě zaznamenat a vylíčit tak své pocity a myšlenky, provázející mě už řadu let. Volil jsem formu příběhů, ve kterých hledám odpovědi na otázky, proč je život člověka zahlcen stresy, bolestmi či nemocemi, a následně popisuji způsob, jak s nimi pracovat, aby nám neškodily, ale spíše ukazovaly správný směr v našem životě.

Jedním z nejtěžších úkolů bylo pochopit, na jakém principu funguje strach, který nás dokáže v momentě úplně ochromit, a většinou se vynoří ve chvíli, kdy ho nejméně čekáme. Tím největším pomocníkem v jeho překonávání je naše „odvaha“, která se někdy ukrývá hluboko uvnitř nás, ale díky úsilí a trpělivosti nám většinou přispěchá velice brzy na pomoc.

V podstatě jsem se snažil vylíčit způsob, jak docílit vize, aby se člověk uzdravil, napravil své minulé skutky a vrátil se na správnou cestu, z níž nevědomě sešel.

Někdy je až k nevíře, jaké zážitky a situace zde popisuji, a pokud vás přitom budou sžírat pochybnosti, vyzkoušejte si raději vše na vlastní kůži. Hodně štěstí a ať nás dobrodružství neopouští!

 

MRAZÍK

Uslyšel jsem vnitřní hlas, který mi neustále připomínal: „Napiš už konečně něco!“ Následoval mrazivý pocit, který mi přeběhl po zádech a zároveň i dodal odvahu k vyprávění jednoho příběhu.

Téměř každý člověk zná zvláštní pocit mrazení, který se ho zmocní při pozorování západu slunce, poslechu strhující hudby nebo sledování odvahy sira Williama ve filmu Statečné srdce. Pocit, který přijde jakoby z ničeho nic a po chvíli odchází hledat dalšího vyvoleného.

Doposud jsem netušil, co tento stav znamená, a proto jsem začal pozorně sledovat, kde se rodí. Většinou přichází, když zastavím poletování svých myšlenek, a jen tak si relaxuji, přičemž si někdy představuji, že se nadechuji do svého srdce a s výdechem z něho proudí energie na všechny strany. Stačí se jen nadechnout a s výdechem v duchu pronést například: „ZDRAVÍ…“ a ještě jednou nádech, výdech: „ZDRAVÍ…“ Právě jsem vytvořil energii, která pomáhá tam, kam ji nasměruji, a mohu si přitom vybavit nemocného kamaráda, kterému zaslaná energie začne pomáhat uzdravovat jeho nemocné tělo i duši. Je nutno připojit malou poznámku k nádechu a výdechu, které bych doporučil provádět raději nosem, protože jsou mnohem intenzivnější než pouze ústy.

Tento jedinečný mrazivý pocit můžeme tedy prožít v okamžiku, kdy vytváříme pozitivní energii, nebo jak už jsem se zmínil na začátku této kapitoly, když sledujeme a vnímáme naše okolí. Většinou nás v tomto duchu osloví bílá oblaka, která lemují paprsky slunce, rozkvetlá „bzučící“ jabloň nebo například duhově se rozstřikující vodopády. Pozorujeme-li tyto přírodní scenerie, přestáváme myslet a začne do nás proudit univerzální síla, která v sobě obsahuje zdroj energie, jež nám může pomáhat s uzdravováním, vytvářet láskyplné pocity či jen tak tvořit pro radost. Další podobné stavy, kdy naše myšlenky odpočívají, zažíváme také při vnímání a pozorování odvahy, lásky, moudrosti a podobných vlastností, které vyzařují lidé kolem nás. Zde bych se rád vrátil ještě jednou k filmu Statečné srdce režiséra Mela Gibsona, kdy jsem tuto husí kůži na zádech měl téměř po celou dobu promítání.

Závěrem mohu tedy konstatovat, že mrazení v zádech zažíváme ve chvíli, kdy vnímáme nebo vyzařujeme sílu, která má přírodní a pozitivní charakter, a někdy se dokonce tak stupňuje, že by si člověk přál až vyskočit z kůže, jak intenzivně na něho energie působí.

Každý nemusí zažívat obdobný mrazivý pocit, ale může ho provázet například teplo, brnění, mravenčení či vánek větru. Abychom mohli zaregistrovat tyto jemné energie, je třeba jen zklidnit myšlenky a bedlivě vnímat své reakce na podněty z okolí. Kdo si myslí, že tyto pocity nemá, nemusí se trápit, neboť pravdou je, že někdy člověka navštíví, aniž by je on sám dokázal postřehnout.

 

ČAROVÁNÍ

Nový vítr mi zavál do plachet po návratu z vojenské posádky, kde jsem věrně sloužil naší socialistické vlasti dva dlouhé roky. Říká se sloužil, ale v podstatě jsme byli zavřeni v kasárnách, kde den začínal ráno v šest hodin rozcvičkou a končil v deset hodin večer kontrolou přítomnosti všech vojáků. Vojna se mi zdála nekonečně dlouhá, a připadala mi i naprosto zbytečná, ale naučil jsem se zde prát spodní prádlo, což do té doby obstarávala většinou moje maminka, a bránit svou čest, kvůli čemuž jsem pak slíznul i pár šrámů. Když jsem pak po dvou letech konečně opouštěl bránu kasáren, pronikal mnou tak neuvěřitelně silný pocit svobody, který pravděpodobně spustil vše další, co následovalo.

Moje sestřička už od narození chodí o berlích, a občas se proto pere se svým osudem trochu víc než my ostatní. Jednoho dne, když na ni dolehl menší splín, jsem jí položil ruku na nohu se slovy: „Neboj, to bude dobré.“ Ona mou ruku doslova odhodila a přísně prohlásila: „Máš ji hrozně horkou!“ Samozřejmě jsem si myslel, že žertuje, a opakoval jsem proto svůj pokus ještě jednou. Moc nechybělo a málem jsem dostal pár pohlavků.

Nechápal jsem, co se mi to přihodilo, a proto jsem začal hledat zasvěceného člověka, který mi pomůže objasnit můj záhadný prožitek. Asi po čtrnácti dnech pátrání jsem objevil partu léčitelů (říkám raději čarodějů), kteří působili přímo u nás ve městě a snažili se pomáhat těm, kterým už nikdo pomoci neuměl. Věřil jsem, že bych mohl v jejich řadách nalézt odpovědi na otázky, které mi tou dobou stále vířily v hlavě, a když jsem posbíral dostatek odvahy, rozhodl jsem se, že je navštívím. Hned na schodišti kulturního střediska, kde se scházeli, si mě jeden z nich vzal stranou a pronesl pár slov, jimiž se mi snažil osvětlit mou novou zkušenost: „Hochu, žádné náhody neexistují. Jsou přesně dané okolnosti, které se stávají tak, aby tě něco nového naučily.“ V tu chvíli mnou projel mráz od hlavy až k patě a můj život začal nabírat trochu jiný směr než doposud.

Usoudil jsem tedy, že začnu mezi novou společnost docházet a zkusím se také věnovat těm, kteří mou pomoc budou potřebovat. Scházelo se nás zde zhruba deset a bylo velice zajímavé, že každý jedinec používal své senzitivní schopnosti trochu jiným způsobem. Má uzdravovací metoda byla poměrně jednoduchá a spočívala v tom, že jsme si s nemocným člověkem v první řadě zklidnili dech a snažili se ho co nejvíce prohloubit. Potom jsme se pokusili zastavit kolotoč myšlenek, abychom lépe vnímali, a nakonec jsme spolu rozebrali konkrétní bolest a citové vazby k okolnímu světu. Hledali jsme společně příčinu bolesti, která je ukrytá v negativních vlastnostech, což se budu snažit vysvětlit o několik stránek později. Postupem času jsme dospěli k závěru, že vše, co nám vadí na druhých, vytváříme také, ačkoliv si toho nejsme vědomi. Zde přichází asi nejnáročnější část našeho uzdravování, protože téměř každý z nás je přesvědčen o tom, že je dobrý člověk a chyby vidí spíše v druhých. Skutečnost je ale opravdu trochu jiná.

Zkusme pochopit následující sdělení: „Chyby našich blízkých, jež se přímo dotýkají našeho srdce, nám zároveň naznačují, že jednáme podobně jako oni, jen si tuto realitu neuvědomujeme. Ostatní lidé jako by nám nastavovali zrcadlo, v němž se odráží, jak se chováme a myslíme.“

Právě zažíváme nejtěžší fázi našeho uzdravování, a někdo může samozřejmě namítnout: „Proboha, jaké zrcadlo? Když je někdo darebák, tak s ním jednoduše nechci mít nic společného.“ Pojďme si nyní toto sdělení vysvětlit na příkladu. Může nastat situace, kdy nám zalže přítel, a v případě, že nás jeho chování silně pobouří, dostává se k nám informace: „Pozor, lžeš taky.“

Je to opravdu nelehký okamžik, a za sebe mohu říci, že jsem se s předcházejícím sdělením nemohl smířit velice dlouhou dobu. Myslím, že jsem ho odmítal téměř rok, než jsem dokázal přijmout pravdu, a proto pochopím i ty z vás, kteří se nyní naštvou a mrsknou právě rozečtenou knihou do kouta.

Když se pak trochu uklidníme, pokusme se zkoumat prvopočátek naší zloby a zeptat se sami sebe: „Co mě tak rozčílilo?“ Příčinu můžeme hledat v negativní energii, jež spočívá uvnitř nás a způsobuje rodící se odpor, který může někdy dokonce vyústit i v agresivitu. Právě negativní síla dokáže vymyslet bezpočet variant, které nás odvedou od sebepoznání a zaměřují se spíše na hodnocení ostatních lidí a odsuzování jejich nedostatků.

Negativní pocit jsme si tedy vysvětlili a nyní zkusíme pokračovat dál, pokud ještě stále v rukou držíme tuto knihu. Vraťme se opět k situaci, kdy nám zalže přítel.

Většinou se v takovém případě člověk neudrží a na dotyčného hříšníka se prudce oboří, nebo se na něho naštve a odmítne s ním komunikovat. Abychom se vyvarovali podobných excesů, nejprve se zhluboka nadechneme, pak vydechneme, a pokusíme se kritizovat druhého mírnějším tónem; protože při agresivnější formě kritiky vzniká většinou hádka, kdy se oba zúčastnění snaží svými argumenty přeřvat jeden druhého.

Další pozitivní krok, který nás čeká, je pochopení důvodu, proč nás potkala lež v podobě našeho přítele a jakým způsobem máme na danou situaci správně reagovat. Příčinou nepříjemného setkání je naše vlastní lež, která vyplula na povrch naší bytosti, a my máme šanci ji překonat. Abychom se zbavili negativního pocitu, který nás nyní ovládá, potřebujeme rozhodně nastolit rovnováhu. Protiklad lži nalezneme v PRAVDĚ, a proto se zhluboka nadechneme a při výdechu v duchu proneseme: „PRAVDA…“ a znovu nádech, výdech: „PRAVDA…“ Toto prohlášení se snažíme stále opakovat, až ucítíme, že se mění náš postoj k ulhanému příteli a emoce se nám opět vyvažují.

Ve skutečnosti totiž nikdo nechybuje a došlo zde pouze k setkání dvou bytostí s podobnou negativní energií, kterou mohou společně přeměnit, a odstranit tak svůj nepříjemný pocit.

Pokud se nám opět podaří docílit vnitřního klidu, zkusme se nyní zeptat: „Kdy lžu já?“ Bude-li náš dotaz opravdu upřímný a skutečně budeme chtít znát odpověď, naslouchejme prosím pečlivě všemu, co nás v nejbližší době potká. Nemusíme se trápit, pokud ihned nebudeme znát rozřešení. Ono přijde. Najednou nás něco nebo někdo osloví a my si uvědomíme, že právě teď se nám dostalo odpovědi na naši otázku. Jen trpělivě pozorovat, co se kolem nás děje, protože na nás nyní čeká menší dobrodružství.

Uzdravování nemocného člověka spočívalo v hledání jeho negativních vlastností a v jejich následné přeměně ve vlastnosti pozitivní. Jednoho dne mě přišla navštívit stařenka, která byla celá ohnutá, protože nemohla narovnat svá bolavá záda. Povídali jsme si spolu o jejích zdravotních a psychických problémech a zářili: „ODVAHU…,“ aby mohla stát rovně jako dřív a nemusela mít obavy z ostatních, před kterými se doposud raději skláněla. Mým dalším zajímavým návštěvníkem byla dáma s pásovým oparem, které pro změnu chyběla: „LASKAVOST…,“ poněvadž se chovala doma jako generál a všechno muselo být vždy podle ní. A jako poslední uvedu paní s chronickým kašlem, která si s sebou odnesla: „PRAVDU… a UPŘÍMNOST…,“ aby v sobě nedusila své pocity a dokázala říci ostatním, co skutečně cítí.

Svým pochybováním jsem si přivodil výron v kotníku, a byl jsem tudíž nucen se při chůzi opírat o berle, protože jsem nesměl došlápnout na patu zraněné nohy. Současně jsem měl ale objednané lidi na čarování a potřeboval jsem se nutně dostat do kulturního střediska, kde jsme se scházeli vždy každou středu. Vzhledem k tomu, že jsem nesehnal žádného zodpovědného řidiče, který by mě dopravil na místo, trochu jsem zariskoval a vyrazil na cestu sám. Belhal jsem se spolu s berlemi kolem autobusové zastávky a povzdechl jsem si: „Kéž by tak jel autobus!“ Jakmile jsem došel k zastávce, přibrzdil u mě pan řidič, který počkal, než se vyškobrtám do schodů, a odvezl mě téměř až k našemu středisku. Měl jsem velikou radost, protože jsem se příliš nezpozdil a nikdo z přítomných na mě nemusel dlouho čekat. Navečer kolem osmé hodiny jsem se rozloučil s posledním návštěvníkem a opět jsem se vydal na cestu, tentokrát zpět ke svému domovu. Když jsem se blížil k autobusové zastávce, přijížděl právě autobus, kterého mi sem pravděpodobně někdo poslal, a já v tu chvíli věděl, že nám stále někdo pomáhá.

Přišla k nám nová kolegyně – čarodějka, která nás svým chováním a svými názory tak trochu rozlaďovala. Různě jsme ji mezi sebou kritizovali a rozřešení nám poskytl až jeden moudrý čaroděj, který na naši stížnost ohledně již zmíněné osoby pronesl: „Vadí ti něco nebo někdo? Je to v tobě, tak s tím něco dělej.“ Ve své podstatě mi potvrdil, že co se nám nelíbí na druhých, jsou především naše vlastní nedostatky, kterých se rozhodně nezbavíme tím, že budeme kritizovat ostatní.

Už pěkná řádka let uplynula od doby, co jsem čarování ukončil, protože čím hlouběji jsem do této tajemné části života pronikal, tím více jsem si uvědomoval, že vím méně. Jedna z překvapujících zkušeností, ke které jsem zhruba po roce čarování dospěl, byla: „Tím, že odebírám lidem bolesti, jim nepomáhám, ale spíše jim ubližuji!“ Z laického pohledu postrádá tato zkušenost jakoukoliv logiku, ale každá bolest má svůj význam a je v ní ukryta informace o negativním myšlení dotyčného člověka. Vezmete-li někomu bolest a nesdělíte mu důvod, proč u něho vznikla, berete mu také možnost se polepšit a změnit své negativní chování v pozitivní. Proto jsem se na čas odmlčel a snažil se blíže pochopit nemoc a její význam.

 

BRÁŠKA BOLEST

Každá bolest nás upozorňuje na skutečnost, že nežijeme v souladu s naší přírodou, chováme se negativně a jsme v určitém směru příliš sobečtí.

Většina z nás příliš kritizuje ostatní za jejich chyby, a zpočátku jsem se domníval, že naprosto oprávněně. Po určité době jsem ale vypozoroval, že kritika je bohužel negativním projevem, a proto bych rád objasnil, proč tomu tak je.

Každý člověk na této planetě je na jiném vývojovém stupni. I když vypadáme dospěle svou postavou a věkem, někdo jako by svým chováním připomínal spíše žáčka v první třídě a další díky svému vystupování a moudrosti studuje pomyslnou střední školu.

Těžko si můžeme představit prvňáčka, který umí číst, psát a všechno ví. Takový začátečník se musí ještě hodně učit, aby nekradl, neubližoval ostatním a postupným chybováním a napravováním svých skutků se dostával do dalších ročníků. Ve své podstatě chyba neexistuje, protože chování každého z nás vychází z předpokladů (nebo lépe z dispozic) k životu na naší planetě, které jsme zdědili. Všichni chceme být šťastní, ale kdo z nás zná skutečnou cestu ke štěstí? Pokoušíme se ji proto hledat různými způsoby, ale ne všechny vedou správným směrem. Například něco ukradnu a budu šťastný, že mám víc než druhý, aniž bych musel pilně pracovat. Za prohřešek mohu svůj skutek považovat teprve v okamžiku, kdy okrade někdo mě, protože se nám naše činy vždy vrací zpět. Z těchto zákonitostí pak vyplývá, že potká-li nás nějaká špatnost, sami jsme podobný skutek v minulosti vytvořili, a proto je čas na změnu a volbu nové cesty.

Místo kritizování druhých: „Ty jsi ale nemehlo, jak můžeš něco takhle zkazit,“ použijte raději povzbudivá slova: „Ty si poradíš. Já ti věřím.“ Vaší odměnou za povzbuzování budou zdravější a ohebnější kolena.

Proč zrovna kolena souvisí s kritikou?

Kolena jsou klouby, které mají schopnost naše těžiště posunout směrem dolů. Kdybychom kolena neměli, nemohli bychom pokleknout, a nedostali bychom se tak do dřepu. Přirovnáme-li je k vlastnosti člověka, ukazují nám možnost jít se svými nároky dolů a umět z nich slevovat. Tím opouštíme náš starý názor a vytváříme tak prostor, abychom se mohli učit něco nového. Kdo se nebude chtít ze svých chyb poučit a bude raději ostatní pouze kritizovat, bude mít s největší pravděpodobností problémy s koleny. Uzdravovací proces můžeme pak spustit, když místo odsuzování začneme ostatní povzbuzovat. Co z těchto informací plyne?

Onemocní-li nám kolena přílišným kritizováním druhých, můžeme jim dodat uzdravovací energii v podobě nádechu, výdechu a prohlášení: „POVZBUZUJI...,“ nádech, výdech: „POVZBUZUJI...,“ díky kterým se naše bytost změní z člověka, co pouze kritizoval a jehož bolela kolena, v člověka, který povzbuzuje ostatní a kolena má zdravá. Jen se snažit pravidelně opakovat a prodlužovat počet těchto prohlášení a vytrvat ve svém úsilí, i když zpočátku nemusíme vidět okamžitě výsledky.

Nyní si shrneme dosavadní poznatky. Abychom se vyhnuli případné nemoci či bolesti, měli bychom se naučit pečlivě vnímat své okolí, které nám stále ukazuje, jak udržovat rovnováhu na naší cestě životem. Pokud si těchto upozornění nevšímáme, zažijeme podobné chvíle jako ve škole, kdy nedáváme pozor. Nejprve nás učitel okřikne, a když nezareagujeme, přijde na řadu pohlavek, nebo dokonce rákoska. Život je v podstatě taková veliká škola, ve které sice pan učitel – tvořitel není vidět, ale má spousty možností, jak nám sdělovat, zda jdeme správnou cestou. Jednou z nich je právě bolest, díky které zvolníme své hektické životní tempo a začneme se ptát: „Proč mě navštívila bolest?“ Po této otázce bychom se měli naučit vést svůj dech přímo ke zdroji bolesti, kdy si bolavé místo uvědomujeme a směřujeme sem svou pozornost, která začne uvolňovat negativní sílu, jež zde působí bolest. Někdy nám zároveň může hlavou prolétnout nějaký negativní okamžik našeho života, jehož původcem bývá negativní střípek energie, který se uvolnil z místa bolesti a vstoupil nám do vzpomínek. Zde si ho můžeme prohlédnout a vyhodnotit tak naše negativní chování, které se následně pokusíme přeměnit v pozitivní. Jen se zhluboka nadechneme, vydechneme a prohlásíme opak naší negativní vlastnosti. V našem předešlém případě, kdy jsme se zabývali tématem kritiky, se bude jednat o prohlášení: „POVZBUZUJI, POVZBUZUJI…,“ díky čemuž postupně přeměňujeme naši negativní vlastnost a uzdravujeme tak bolavé místo.

Někdy mi nové informace o životě úplně nabouraly mé původní přesvědčení, a bylo pak velice těžké měnit své postoje a názory na nový životní styl. Když se hned nepodaří přeměnit sama sebe, nevadí, můžeme se o změnu pokoušet znovu a znovu a znovu. Možná tisíckrát a jednou jako v pohádce a pak se jednoho dne ráno probudíme a víme, že jdeme směrem, který jsme si vybrali ještě dříve, než začal náš život.