Baráček

Zde jsem jako capart spolu s rodiči prožil jedny z nejkrásnějších dětských dní, které mi zůstaly natrvalo vryty v paměti a přesvědčily mě o tom, že i zdánlivě neživé věci mohou mít svoji duši. Ve vilce bydlela naše moravská babička spolu se strýcem a celou jeho rodinou, kteří se nám snažili zpříjemnit naše prázdninové dny.

Pochopil jsem pak až doma, že mě toto místo velice silně přitahuje, a stále jsem se ve vzpomínkách vracel k naší vile na Moravě. Jednoho krásného večera se mi zdálo, že jsem opět ve svém malém ráji u babičky a tento krásný sen přetrhlo svítání, kdy jsem se probudil a s hysterickým pláčem odmítal jít do školky.

Nikdo nemohl zastavit můj dětský pláč, až se nade mnou maminka slitovala a já jsem skutečně ten den mohl zůstat v posteli se svými vzpomínkami. Zcela mě pak uklidnila další maminčina zpráva, že si hned po snídani půjdeme hrát na pískoviště, a při stavění hradů jsem na svůj sen nakonec zapomněl.

Nepamatuji si žádné jiné místo na světě, kdy by mě při vzpomínce na ně zaplavil zvláštní pocit radosti a nostalgie, který vždy rozechvěje moji srdeční oblast, jako je tomu v tomto případě. Baráček je pro mě víc než kamarád, stal se pro mě symbolem hrdiny, který kdyby mohl, dokázal by obětovat úplně vše, jen aby mě viděl spokojeného a šťastného.